42 S. Meyerová - 4. Rozbřesk.pdf - Čeština - książki - lco1

ROZBŘESK(BREAKING DAWN)

Předmluva

Měla jsem víc než přiměřenou várku zkušeností s blízkou smrtí. Nebylo to nic, na co by se kdy

dalo opravdu zvyknout.

Přesto se zdálo zvláštně nevyhnutelné čelit znovu smrti. Jako bych byla opravdu

poznamenaná neštěstím. Znovu a znovu jsem utíkala, ale pořád se to ke mě vracelo.

Ale, tentokrát to bylo o hodně jiné.

Můžeš utéct někomu, koho se bojíš, můžeš zkusit bojovat s tím, koho nenávidíš. Všechny mé

reakce byly vyzbrojené proti tomuhle druhu vtahů - monstra, nepřátelé.

Když miluješ toho, kdo se tě snaží zabít, nemáš na výběr. Jak bys mohla utíkat, jak bys mohla

bojovat, kdyby něco takového zraňovalo toho, koho miluješ? Kdyby jen tvůj život byl vším,

čeho by ses musela vzdát pro toho, koho miluješ, jak by ses ho mohla nevzdát?

Kdyby to byl někdo, koho skutečně miluješ?

Kniha 1

1.Zasnoubená

Nikdo na tebe nezírá, namlouvala jsem si. Nikdo na tebe nezírá. Nikdo na tebe nezírá.

Ale, protože ani sobě jsem neuměla přesvědčivě lhát, musela jsem se ujistit.

Jak jsem čekala, až se třetí světlo semaforu rozsvítí zeleně, nakoukla jsem doprava - ve svém

minivanu, ke mě Paní Weberová otočila celou vrchní polovinu těla. Její oči se zabořily do

mých, a já ucukla, přemýšlela jsem, proč nepřestává zírat nebo se netváří zahanbeně.

Ještě pořád platilo za společenské pravidlo nezírat na ostatní, nebo ne? Copak ani to na mě

už neplatilo?

A pak jsem si vzpomněla, že okna v tomhle autě byla tak tmavá, že nejspíš neměla nejmenší

ponětí, že v autě sedím já, nebo že jí dokonce kdokoli přistihl, jak se dívá. Snažila jsem se

utěšit tím, že ve skutečnosti vůbec nezírala na mě, jen na to auto.

Moje auto. Uff.

Podívala jsem se nalevo a povzdychla si. Dva chodci byli přimrazení k okraji chodníku, jak

zírali míjeli příležitost přejít silnici. Za nimi Pan Marshall hloupě civěl přes skleněnou výlohu

jeho obchodu se suvenýry. Přinejmenším neměl nos přilepený ke sklu. Ještě ne.

Světlo zasvítilo zelenou a já, v touze rychle utéct, dupla jsem bez přemýšlení na pedál -

obvyklým způsobem, jakým bych nakopla svůj prastarý Chevy náklaďáček k pohybu.

Motor zavrčel jak divoký panter a auto vyrazilo vpřed tak rychle, že se mi tělo vmáčklo do

černě koženého sedadla a můj žaludek se drtil o mojí páteř.

"Argh!" Zalapala jsem po dechu, jak jsem se natáhla pro brzdu. Zachovala jsem si chladnou

hlavu a jen skromně poklepala na pedál. Auto I přesto prudce skočilo do absolutního

zastavení.

Nevydržela bych, kdybych se teď podívala na reakci lidí. Pokud do teď měli jakékoli

pochybnosti o tom, kdo řídí tohle auto, tak teď už ne. Špičkou palce u boty, jsem jemně

popošlápla plynový pedál o méně než polovinu milimetru, a auto opět vystřelilo dopředu.

Podařilo se mi dosáhnout svého cíle, benzínové pumpy. Kdybych už nejezdila na plyn, vůbec

bych do města nejela. Musela jsem se touhle dobou obejít bez spousty věcí, jako sušenek

Pop-Tarts a tkaniček do bot, abych se vyhnula času strávenému na veřejnosti.

Rychle jako při závodě jsem otevřela poklop, sundala zátku, projela kartou a strčila licí

koncovku do nádrže. Samozřejmě, nebylo nic, co jsem mohla dělat, aby číslíčka na měřící

obrazovce nabrala na rychlosti. Přepínala se loudavě, téměř jako by to dělala jen aby mě

naštvala. Nebylo nijak jasno - klasický den ve Forks, ve státě Washington - ale přesto jsem

měla pocit, jako by všechna světla reflektorů byla nasměrovaná na mě, přitahující pozornost

k nádhernému prstenu na mé levé ruce. V okamžicích jako byl tento, když jsem cítila oči na

svých zádech, bylo to, jako by prsten zářil neonovým nápisem: Koukej se na mě, koukej se na

mě.

Bylo hloupé cítit se tak nesvá, věděla jsem to.

Kromě mojí mamky a taťky, záleželo vůbec na tom, co o mém zasnoubení lidi tvrdí? O mém

novém autě? O mém záhadném přijetí na kolej Ivy League[1]? O zářivé černé kreditní kartě,

která mi v mojí zadní kapse připadala křiklavě rudá?

"Jo, komu záleží na tom, co si myslí?" Mumlala jsem si pod nos.

"Umm, slečno?"

Obrátila jsem se, a pak jsem si přála, abych to neudělala.

Dva muži stáli vedle přepychového SUV se zbrusu novými kajaky přidělanými k vrchu. Ani

jeden se nedíval na mě, oba zírali na to auto.

Osobně, mi to nedošlo. Ale pak jsem byla hrdá na to, že jsem dokázala vyniknou mezi

značkami jako Toyota, Ford, Shevy. Tohle auto bylo leskle černé, uhlazené, a hezké, ale pro

mě to bylo stále jenom auto.

"Pardon za vyrušení, ale mohla byste nám říct, co je to za auto?" Zeptal se ten vysoký.

"Umm, Mercedes, nebo ne?"

"Ano." Řekl muž zdvořile, zatímco jeho kratší přítel vyvalil oči na mojí odpověď. "Já vím. Jen

by mě zajímalo, je to… vy řídíte Mercedes Guardian?" Muž pronesl to slovo s úctou. Měla

jsem pocit, že tento muž by si dobře vycházel s Edwardem, mým… snoubencem. (Opravdu

nebyl způsob, jak obejít tu pravdu, když svatba byla jen pár dní daleko) "Ty by neměli být

přístupné ani v Evropě," pokračoval muž, "natož pak tady."

Jeho oči přejížděly kontury mého auta - Mě se nezdál rozdílný od jakéhokoli jiného Mercedes

Sedana, ale co jsem mohla vědět? - obtížně jsem se v mysli prala se slovy jako snoubenec,

svadba, manžel, atd.

Prostě jsem si je v hlavě nedokázala dát dohromady.

Na jedné straně jsem byla zahnána do kouta samotnou myšlenkou na bílé šaty a květiny. Ale

víc než to, nemohla jsem si srovnat usedlé, úctyhodné, tupé pojetí manžela s mým pojetím

Edwarda. Bylo to jak stavět archanděla na místo účetního. Nedokázala jsem si ho představit v

žádné všední roli.

Jako vždy, kdykoli jsem začala přemýšlet o Edwardovi, přistihla jsem se v mdlém proudu

fantasií. Cizinec si musel pročistit krk, aby upoutal mojí pozornost: stále čekal na odpověď o

výrobci a modelu auta.

"Nevím." Řekla jsem upřímně.

"Bude vám vadit, když si ho vyfotím?"

Trvalo mi vteřinu to zpracovat.

"Opravdu? Vy si chcete vyfotit auto?"

"Jasně - tohle mi nikdo neuvěří, pokud nepřinesu důkaz."

"Um. Dobře, fajn."

Pohotově jsem vyndala vstřikovač a všourala se na přední sedadlo, abych se skryla, zatímco

ten fanatik vytáhl z tašky ohromný, profesionálně vyhlížející foťák. On a jeho přítel se střídali

v pózováním u kapoty, a pak se přesunuli, aby nafotili záď auta.

"Chybí mi můj náklaďáček." Šeptala jsem si pro sebe.

Velmi, velmi příhodné - příliš příhodné - že můj náklaďáček zahrkal svůj poslední hrk sotva

týden po tom, co jsme se s Edwarem usnesli na našem nahnutém kompromisu, jehož malý

detail byl, že mu bude dovoleno nahradit můj náklaďáček, jen když odejde. Edward přísahal,

že už se to dá čekat každou chvilku, můj náklaďáček prý žil dlouhý, plný život a tak co nevidět

umře přirozenou smrtí. Přesně jak říkal. A samozřejmě, neměla jsem, jak si ověřit tuhle

pohádku nebo jak se ho pokusit pokusit vzkřísit z mrtvých na vlastní pěst. Můj oblíbený

mechanik… -

Chladně jsem tu myšlenku zastavila a odmítala jí nechat dojít do konce. Místo toho jsem

poslouchala mužské hlasy venku, ztlumené za zdmi auta.

"…ho celého plamenometem v tom on-line videu. Ani se mu neopálil lak."

"Jasně že ne, přes tohle děcko bys mohl převalit tank. Není zrovna pro zdejší. Vytvořené pro

středo-západní diplomaty, dealery zbraní a drogové mafiány."

"Myslíš, že ta holka někdo je?" Zeptal se ten menší lehkým hlasem. Sklonila jsem hlavu.

"Huh." Řekl ten větší. "Možná. Nedovedu si představit, k čemu bys tady potřeboval raketou-

neprůstřelný sklo a tři sta liber (136 kilogramů) ocelového brnění. Musí mířit někam do

mnohem většího nebezpečí."

Ocelové brnění. Tři sta liber ocelového brnění. A raketou-neprůstřelná skla? Hezké. Co se

stalo tomu starému dobrému "jen neprůstřelnému"?

No, přinejmenším to dávalo smysl - pokud jste měli zvrácený smysl pro humor.

Né že bych nečekala, že si z naší úmluvy vezme patřičný užitek, vyvážií to na jeho stranu tak,

aby mi mohl dát o tak moc víc, než si zasloužím. Souhlasila jsem, že smí nahradit můj

náklaďáček, až bude potřebovat vyměnit, i když jsem nečekala, že ten moment přijde tak

brzo, samozřejmě. Když jsem byla donucena přiznat, že můj náklaďáček se nestal ničím jiným

než stále žijící poklonou pro klasické Chevy v mých kruzích, věděla jsem, že jeho představa

nahrazení mě přivede do rozpaků. Přinutí mě všímat si pohledů a šeptaček. V tom jsem měla

pravdu. Ale ani ve svém nejpředstavivějším předvídání by mě nenapadlo, že mi Edward koupí

dvě auta.

Tohle je to "nejdřív" auto. Řekl mi, že bylo vypůjčené a že ho vrátí po svatbě. Nic z toho mi

absolutně nedávalo smysl.

Do teď.

Haha. Protože jsem byla tak lidsky křehká, takovým strůjcem katastrof, a takovou obětí

vlastní smůly, že mě zřejmě jen jak tank odolné auto dokázalo udržet v bezpečí. Vtipné. Byla

jsem si jistá, že on i jeho bratři si tenhle vtípek za mými zády docela užili.

Nebo možná, jen možná, šeptal malý hlásek v mé hlavě, to není vtip, hloupá. Možná se o

tebe opravdu tak moc bojí. Tohle by nebylo poprvé, kdy něco přehnal ve snaze mě ochránit.

Povzdychla jsem si.

To "potom" auto jsem ještě neviděla. Bylo schované pod potahem v nejtemnější části

Cullenovic garáže. Věděla jsem, že většina lidí by už nakukovala, ale já to vážně nechtěla

vědět.

Na tom autě pravděpodobně žádná ocel nebyla, protože po líbánkách bych ji už neměla

potřebovat. Zdánlivá nezničitelnost byla jen jednou z mnoha výhod, na které jsem se těšila.

Nejlepší věcí na tom být Cullenová nebyla drahá sportovní auta ani nevyčerpatelné kreditní

karty.

"Hej," Zavolal ten dlouhý muž, lepil ruce na sklo v marné snaze nakouknout dovnitř. "Už to

máme, opravdu moc děkujeme!"

"Prosím." Zavolala jsem zpátky a pak se napjala, jak jsem nastartovala motor a - jen co

nejjemněji - sešlápla pedál. . .

42 S. Meyerová - 4. Rozbřesk.pdf

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: