05 Henryk Sienkiewicz - Pousti a pralesem - 1988.pdf - Knihy Odvahy a Dobrodruzstvi (CZ) - ben312

Henryk Sienkiewicz

Pouští a pralesem

Henryk Sienkiewicz

POUŠTÍ A PRALESEM

"Víš, Nelo," řekl Staš Tarkovský své přítelkyni, malé Angličance, "že včera přišli

zábitové (policisté pozn.) a zatkli ženu dozorce Smajna a její tři děti tu Fatmu,

která už několikrát byla u tvého i mého otce v kanceláři?"

A malá Nela, hezká jako obrázek, upřela na Staše své zelenavé oči a zeptala se ho

napůl udiveně a napůl zaraženě:

"Zavřeli ji do vězení?"

"Ne, ale nedovolili jí, aby odjela s dětmi do Súdánu, a přijel úředník, který ji bude

hlídat, aby se ani na krok nevzdálila z Port Saidu."

"Proč?"

Staš, který právě dovršoval čtrnáctý rok, měl svou osmiletou družku velmi rád, ale

pokládal ji ještě za malé dítě, a proto odpověděl velmi domýšlivě:

"Až budeš tak stará jako já, budeš vědět všecko, co se děje nejen na průplavu od

Port Saidu do Suezu, ale i po celém Egyptě. Ještě jsi nic neslyšela o Mahdím?"

"Slyšela jsem, že je ošklivý a neslušný."

Hoch se soustrastně usmál.

"Jestli je ošklivý, nevím, Súdánci tvrdí, že je krásný. Ale říci O člověku, který už

vyvraždil tolik lidí, že je neslušný, může jen osmiletá holčička v sukničce takhle po

kolena!"

"Tak mi to řekl tatínek a ten to ví nejlíp."

"Pověděl ti to tak proto, že jinak bys tomu nerozuměla. Mně by to tak neřekl.

Mahdí je horší než celé stádo krokodýlů. Rozumíš? Ale říkat o něm, že je 'neslušný',

to je dobré tak pro nemluvňata."

Když však uviděl, že se tvář děvčátka zamračila, umlkl a potom doložil:

"Víš, Nelo, nechtěl jsem ti říci nic nepříjemného; přijde čas, že tobě bude čtrnáct

let. To ti určitě slibuji."

"Já vím," odpověděla Nela se starostlivým .pohledem, "ale co když Mahdí zatím

vtrhne do Port Saidu a sní mě?"

"Mahdí není lidožrout, lidi tedy nejí, jenom je vraždí. Do Port Saidu také nevtrhne,

a kdyby i vtrhl a chtěl tě zabít, měl by napřed co činit se mnou."

Toto prohlášení a zároveň hvizd, s jakým Staš vtáhl nosem vzduch, neslibovaly

Mahdímu nic dobrého a značně posílily Nelin pocit vlastní bezpečnosti.

Henryk Sienkiewicz

Pouští a pralesem

"Vím, že bys mě nedal," odpověděla. "Ale proč nechtějí pustit Fatmu z Port

Saidu?"

"Protože Fatma je sestřenice Mahdího. Její muž Smajn prohlásil egyptské vládě v

Káhiře, že pojede do Súdánu, kde bydlí Mahdí, a vymůže svobodu všem Evropanům,

kteří mu padli do rukou."

"Smajn je tedy hodný?"

"Počkej. Tvůj i můj tatínek, kteří Smajna výborně znali, neměli k němu důvěru a

doporučovali Núbaru pašovi (titul nejvyšších hodnostářů v Turecku a v Egyptě

pozn.), aby mu nevěřil. Ale vláda s vysláním Smajna souhlasila a Smajn žije už půl

roku u Mahdího. Zajatci však nejenže se nevrátili, ale z Chartúmu došla dokonce

zpráva, že mahdisté s nimi nakládají stále krutěji a že Smajn, který napřed přijal od

vlády peníze, stal se zrádcem.

Připojil se vůbec k Mahdímu, který ho jmenoval emírem (mohamedánský kníže

nebo náčelník pozn.). Vypráví se, že v kruté bitvě, ve které padl generál Hicks

(Anglický generál William Hicks, velitel desetitisícové armády, padl roku 1883 v bitvě

s mahdisty pozn.), Smajn velel Mahdího dělostřelectvu a že patrně on naučil

mahdisty zacházet s děly, což tito divoši do té doby vůbec neuměli. Smajnovi teď jde

O to, aby dostal z Egypta svou ženu a děti. Proto vláda Fatmu s dětmi zatkla, neboť

Fatma jistě předem věděla, co Smajn udělá, a chtěla potajmu utéci z Port Saidu."

"Ale co má vláda z Fatmy a z jejích dětí?"

"Vláda řekne Mahdímu: Vydej nám zajatce a my ti vydáme Fatmu..."

Tu zatím přerušili hovor, neboť Stašovu pozornost upoutali ptáci, letící z Eštúmu k

jezeru Manzale. Letěli dost nízko a v průhledném vzduchu bylo vidět několik pelikánů

s krky prohnutými nazad, kteří zvolna pohybovali ohromnými křídly. Staš začal hned

napodobovat jejich let, zaklonil hlavu a běžel několik kroků po hrázi, mávaje

rozpřaženýma rukama.

"Podívej se! Letí i plameňáci!" zvolala náhle Nela.

Staš se hned zastavil, neboť skutečně za pelikány, ale trochu výš, bylo vidět dva

velké, růžové a nachové květy jakoby zavěšené na modré obloze.

"Plameňáci! Plameňáci!"

"Vracejí se navečer do svých hnízdišť na ostrůvcích," řekl hoch.

"Ach, kdybych měl pušku!"

"Proč bys chtěl po nich střílet?"

"Takovým věcem ženy nerozumějí. Ale pojďme dál, možná že jich uvidíme víc."

Po těchto slovech vzal děvčátko za ruku a šel s ním k prvnímu průplavnímu

přístavišti za Port Saidem. Za nimi pospíchala černoška Dinah, bývalá chůva malé

Nely. Šli po náspu, oddělujícím vody jezera Manzaly od průplavu, kterým právě

projížděl velký anglický parník, vedený lodivodem. Blížil se večer. Slunce stálo ještě

dost vysoko, ale postoupilo již nad jezero. Slaná jezerní voda se začínala třpytit

zlatem a hrát všemi odlesky pávích per. Na arabském břehu, kam oko dohlédlo,

Henryk Sienkiewicz

Pouští a pralesem

prostírala se plavá písečná poušť tichá, zlověstná, mrtvá. Mezi skelným, jakoby

odumřelým nebem a nezměrností zvrásněného písku nebylo stopy po živé bytosti.

Zatímco na průplavu kypěl život, projížděly lodi a rozléhal se hvizd parníků a nad

Manzalou se v slunci míhala hejna racků a divokých kachen tam, na arabském

břehu, jako by byla krajina smrti. Avšak čím víc rudlo zapadající slunce, tím více

nabíral písek barvu fialovou, jakou mívají na podzim vřesoviště v polských lesích.

Cestou k přístavišti spatřily děti ještě několik plameňáků, až se na ně srdce smálo,

ale Dinah prohlásila, že se Nela musí vrátit domů. V Egyptě po dnech, které i v

zimním období bývají často úpalné, následují velmi studené noci, a protože Nelino

zdraví vyžadovalo velké opatrnosti, nedovolil její otec, pan Rawlison, aby se děvčátko

po západu slunce zdržovalo u vody. Zamířili tedy k městu, na jehož okraji v blízkosti

průplavu stála vila pana Rawlisona, a ve chvíli, kdy se slunce potápělo do moře, byli

již pod střechou. Zanedlouho přišel i Stašův otec, inženýr Tarkovský, pozvaný k

večeři, a celá společnost i s Nelinou francouzskou učitelkou, paní Olivierovou, zasedla

ke stolu.

Pan Rawlison, jeden z ředitelů Společnosti Suezského průplavu (Společnost

Suezského průplavu vybudovala v letech 1859 až 1869 mezi Středozemním a Rudým

mořem průplav dlouhý 160 km a široký 60 až 100 m, kterým se cesta z Evropy do

Asie zkracuje o 8000 km pozn.), i Vladislav Tarkovský, hlavní inženýr této

Společnosti, žili po mnoho let v nejužším přátelství. Oba byli vdovci, ale paní

Tarkovská, rodem Francouzka, zemřela ve chvíli, kdy se narodil Staš, tedy před víc

než třinácti lety, kdežto Nelina matka zemřela na souchotiny v Heluánu, když

děvčátku byly tři roky. Oba vdovci bydleli v sousedních domech v Port Saidu a ve

svém povolání se každodenně stýkali. Společné neštěstí je spolu sblížilo ještě víc a

upevnilo dřívější přátelství. Pan Rawlison měl Staše rád jako vlastního syna a pan

Tarkovský by byl pro malou Nelu do ohně skočil. Když odpočívali po denní práci,

hovořili nejraději o dětech, o jejich výchově a budoucnosti. Tyto hovory probíhaly

nejčastěji tak, že pan Rawlison vychvaloval schopnosti, energii a statečnost Stašovu,

a pan Tarkovský byl nadšen něžností a andělskou tvářičkou Nelinou. Jedno i druhé

bylo pravda. Staš byl trochu domýšlivý a trochu chlubivý, ale výborně se učil, a

učitelé anglické školy, do které chodil v Port Saidu, uznávali, že má opravdu

neobyčejné schopnosti. Odvahu a důvtip zdědil po otci, neboť pan Tarkovský se

těmito vlastnostmi zvláště vyznačoval a právě pro ně se domohl svého vysokého

postavení. V roce 1863 bojoval bez oddechu po celých jedenáct měsíců. Po svém

zranění byl zajat a odsouzen k vyhnanství na Sibiř, z vnitřního Ruska však uprchl a

dostal se do ciziny. Ještě než se zúčastnil povstání, byl už hotovým inženýrem, avšak

ještě rok zasvětil studiu vodních staveb. Potom dostal místo u Suezského průplavu a

za několik let, když se uplatnily jeho odborné znalosti, energie a pracovitost, zaujal

vysoké postavení hlavního inženýra.

Staš se narodil, vyrostl a dožil se čtrnáctého roku života v Port Saidu, nad

průplavem, a proto mu inženýři, otcovi přátelé, říkali "dítě pouště". Později, když už

chodil do školy, doprovázel o prázdninách nebo o svátcích občas otce nebo pana

Henryk Sienkiewicz

Pouští a pralesem

Rawlisona na cestách, které museli z úřední povinnosti podnikat mezi Port Saidem a

Suezem, aby dohlíželi nad pracemi na hrázi a při hloubení průplavu. Znal všechny

jak inženýry a úředníky zdymadel, tak i dělníky, Araby a černochy. Pletl a vloudil se

všude, vyrostl, kde ho nezaseli, podnikal dlouhé výlety po hrázi, jezdil loďkou po

jezeře Manzale a pouštěl se nejednou dosti daleko. Přeplouval na arabský břeh a tam

chytal koně nebo aspoň velblouda, ba i osla, aťsi patřili komukoli, a napodoboval

beduíny v poušti, zkrátka, jak se vyjadřoval pan Tarkovský všude slídil "jako bobr"

a každou volnou chvíli, kdy se nemusel učit, trávil u vody.

Otec mu v tom nebránil, protože věděl, že veslování, jízda na koni a stálý pohyb na

čerstvém vzduchu posiluje hochovo zdraví a rozvíjí jeho důvtip. Staš byl také větší a

silnější, než bývají hoši v jeho věku, a stačilo podívat se mu do očí, aby měl člověk

jistotu, že kdyby se mu něco přihodilo, prohřešil by se spíš nadměrnou odvážností než

bázlivostí. Ve svých čtrnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Port Saidu, což

znamenalo mnoho, protože Arabové i černoši plavou jako ryby. Při střelbě z pušky

malé ráže, a to jen z kulovnice, na divoké kachny a egyptské husy vycvičil si

spolehlivou ruku i oko. Jeho snem byl lov na velká zvířata ve střední Africe; hltal

proto vyprávění Súdánců zaměstnaných při průplavu, kteří se ve své vlasti setkávali s

velkými šelmami a tlustokožci.

Bylo to pro něj i užitečné, neboť se přitom učil i jejich jazykům.

Suezský průplav nestačilo jen prokopat, bylo nutné ho ještě i udržovat, protože

jinak by ho byl do roka zasypal písek z pouští, ležících na jeho obou březích. Velké

dílo Lessepsovo (Francouzský inženýr Ferdinand Lesseps (1805 1894) provedl

úspěšně stavbu Suezského průplavu. Když se pokoušel vybudovat takový průplav

Panamskou šíjí mezi Severní a Jižní Amerikou, nepodařilo se mu zdolat přírodní

překážky a podnik skončil finančním krachem, který jej přivedl do vězení. pozn.) si

vyžaduje neustálé práce a bdělosti. Proto dodnes pracují na prohlubování jeho koryta

za dozoru zkušených inženýrů mohutné stroje a tisíce dělníků. Při výkopu průplavu

jich bylo zaměstnáno dvacet pět tisíc.

Nyní, když dílo je hotovo a nové stroje zdokonaleny, je jich potřebí mnohem méně,

avšak přesto je jejich počet stále dosti značný. Většinou jsou to lidé místní, nescházejí

však mezi nimi ani Núbijci, Súdánci a Somálci, ani různí černoši sídlící na Bílém nebo

Modrém Nilu, to jest v místech, která před Mahdího povstáním podléhala egyptské

vládě. Staš byl se všemi zadobře, a protože jak to u Poláků bývá měl neobyčejné

jazykové nadání, naučil se mnoha jejich nářečím, aniž věděl, kdy a jak. Narozen v

Egyptě mluvil arabsky jako Arab. Od Zanzibarců, kteří tu ve velkém počtu sloužili

jako topiči u parních strojů, naučil se svahilskému jazyku, velmi rozšířenému po celé

střední Africe, ba dovedl se domluvit i s černochy z kmene Dinků a Šilúků, kteří

sídlili v okolí Fášódy na Nilu. Kromě toho mluvil plynně anglicky, francouzsky a

polsky, neboť jeho otec, horlivý vlastenec, velice dbal na to, aby hoch znal jazyk

svého národa. Staš považoval tuto řeč za nejkrásnější na světě a učil ji, ne bez

úspěchu, malou Nelu. Často kvůli tomu mezi nimi docházelo k neshodám, které však

Henryk Sienkiewicz

Pouští a pralesem

trvaly jen tak dlouho, dokud se v očích děvčátka nezaleskly slzičky. Pak ji "Stes"

odprošoval a zlobil se sám na sebe.

Měl však ošklivý zvyk mluvit s pohrdáním o jejích osmi letech a poukazovat na svůj

vážný věk a zkušenosti. Tvrdil, že hoch, který končí čtrnáctý rok, neníli už docela

dospělý, pak aspoň není již dítě a je schopen různých hrdinských činů, zvláště když

má v sobě krev polskou i francouzskou. A horoucně toužil, aby se mu někdy k

takovým činům naskytla příležitost, zvláště v obraně Nely. Oba si vymýšleli různá

nebezpečí a Staš musel odpovídat na její otázky, co by dělal, kdyby například do

jejich domu vlezl oknem desetimetrový krokodýl nebo štír (pavoukovitý hmyz, dlouhý

asi 13 cm, jehož tělo je zakončeno hrotem, spojeným s váčkem jedu. Bodnutí štíra,

známého i pod jménem škorpión, může způsobit vážné onemocnění i smrt pozn.),

velký jako pes. Oběma ani na chvíli nenapadlo, že hrozná skutečnost vbrzku předčí

všecky jejich fantastické představy.

Zatím doma při večeři na ně čekala dobrá zpráva. Pánové Tarkovský a Rawlison

byli před několika týdny pozváni, aby jako zkušení inženýři přezkoumali a zároveň

zhodnotili práce, prováděné na velké síti průplavů v provincii elFajjúmu, u města el

Medíny, u jezera elKárún a zároveň také podél průplavu Júsufova a řeky Nilu. Měli

tam strávit asi měsíc, a proto jim Společnost dala dovolenou. Protože se blížily

vánoce, nechtěli se oba otcové odlučovat od dětí a rozhodli, že Staš a Nela pojedou do

elMedíny s nimi. Když děti uslyšely tuto novinu, div že se nezbláznily radostí. Do té

doby znaly jen města ležící na průplavu, tedy Ismaílíji a Suez, za průplavem pak

Alexandrii a Káhiru, v jejíž blízkosti si také prohlédly velké pyramidy (hrobky

egyptských králů z doby asi 2000 let př. n. l., ve tvaru čtyřbokých jehlanů o výšce až

145 m a straně základny 220 m pozn.) a sfingu (sfinx symbol slunce, socha se lvím

tělem a lidskou hlavou, zde míněna tzv. velká, dlouhá 73 m a vysoká 20 m pozn.).

To však byly jen krátké výlety ve srovnání s výpravou do Medínet elFajjúmu, která

znamenala celý den jízdy po železnici podle Nilu na jih a potom od elVásty na západ

k Libyjské poušti. Staš znal elMedínu z vyprávění mladších inženýrů a cestovatelů,

kteří tam jezdili na lov různých druhů vodního ptactva a přitom i pouštních vlků a

hyen. Věděl, že je to zvláštní velká oáza, která leží na levém břehu Nilu, ale není

závislá na jeho rozlivech, neboť má vlastní vodní systém, vytvořený jezerem el

Kárúnem, průplavem Júsufovým a celou spletí menších průplavů. Ti, kdo tuto oázu

viděli, vyprávěli, že toto místo, ač náleží k Egyptu, je od něho odděleno pouští a tvoří

odlišný celek. Jen průplav Júsufův spojuje jakousi tenkou modrou stužkou tuto

krajinu s údolím Nilu. Bohatství vody, úrodnost půdy a nádherné rostlinstvo činí z ní

zemský ráj a rozsáhlé zříceniny města Krokodilopole tam přitahují stovky zvědavých

05 Henryk Sienkiewicz - Pousti a pralesem - 1988.pdf

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: