BARONET
Obrovský radarový pulzní generátor Excalibur, živený energií nukleárních reakcí, stál mimo provoz téměř půl století. Jeho samotný vývoj a konstrukce byly výsledkem zoufalého úsilí vynaloženého v měsících následujících těsně po přeletu Rámy naší Sluneční soustavou. V roce 2132 bylo široké veřejnosti oznámeno, že se stal funkčním a že jeho posláním je poskytovat Zemi veškerá varování o možných budoucích návštěvnících z neznáma. Předpokládalo se, že na něco tak gigantického, jako byl Ráma, by dokázal upozornit o mnoho let dříve, než by těleso mohlo jakkoli ovlivnit běh pozemských událostí.
Rozhodnutí postavit Excalibur bylo učiněno dokonce ještě před tím, než Ráma opustil perihélium. Zatímco tento první mezihvězdný návštěvník oblétal Slunce a mířil ke hvězdám, celé armády vědců studovaly údaje získané během jediné návštěvy, kterou bylo možné na palubě onoho vetřelce uskutečnit.
Ráma, jak vědci prohlašovali, byl inteligentním robotem, který absolutně nejevil zájem o naši Sluneční soustavu a její obyvatele. Úřední zpráva nenabízela žádné vysvětlení mnoha záhad, se kterými se výzkumníci setkali. Nicméně vědci dokázali sami sebe přesvědčit, že pochopili jeden základní princip, z něhož vycházela konstrukce Rámy. Jelikož většina hlavních systémů a subsystémů zkoumaných lidskými odborníky obsahovala dvojité zálohování, zdálo se, že cizinci sestrojovali všechno trojmo. To je vedlo k závěru, že pokud se dá toto putující monstrum považovat za stroj, pak je vysoce pravděpodobné, že další dvě vesmírné lodi typu Rámy budou následovat prvního návštěvníka.
Ale z nekonečných mezihvězdných prostor do blízkosti Slunce žádná nová plavidla nevstupovala. Jak míjely roky, museli se lidé na Zemi potýkat s mnohem naléhavějšími problémy. Zájem o Rámany, nebo o ty, kteří sestrojili ten padesát kilometrů dlouhý kosmický válec, slábl spolu s tím, jak střet s osamělým cizincem upadal v zapomnění. Návštěvou Rámy si sice nadále lámalo hlavu mnoho vědců, ale většina příslušníků lidského rodu byla přinucena věnovat pozornost jiným tématům. Na začátku čtyřicátých let dvaadvacátého století se svět zmítal v křečích vážné ekonomické krize. Na další provoz Excaliburu nezbývaly finanční prostředky. Jeho nepatrný vědecký přínos nemohl ospravedlnit obrovské náklady spjaté s bezpečností jeho provozu. Velký nukleární generátor přestal být tedy užíván.
Po pětačtyřiceti letech to trvalo třicet tři měsíců, než byl Excalibur opět uveden v činnost. Hlavní důvod jeho opětovného zprovoznění vycházel z potřeb vědy. V průběhu let jeho odstávky dosáhla radarová technika značných pokroků a vyvinula nové metody zpracování dat, jež značně prohloubily možnosti pozorování prováděné Excaliburem. Když generátor začal opět monitorovat vzdálené prostory, téměř nikdo na celém světě už neočekával přílet nového Rámy.
Ředitel provozu Excaliburu dokonce ani nepodal zprávu svému nadřízenému, když se na displeji jeho počítače objevil ten podivný úkaz. Domníval se totiž, že jde o náhodný shluk bodů, vyvolaný chybným algoritmem. Když se však úkaz objevoval opakovaně, začal mu věnovat větší pozornost. Ředitel provozu tedy přivolal hlavního analyzátora, který zpracoval dostupná data a usoudil, že se jedná o kometu s dlouhou periodou oběhu. Musely uplynout další dva měsíce, než čerstvý absolvent vysoké školy dokázal, že úkaz je hladkým tělesem, jež ve svém největším rozměru dosahuje čtyřiceti kilometrů.
V roce 2197 se svět dozvěděl, že předmět řítící se Sluneční soustavou směrem k jejím vnitřním planetám je druhou z očekávaných mezihvězdných lodí. Mezinárodní vesmírná služba (MVS) soustředila veškeré své zdroje na přípravu výpravy, jež by vetřelci zkřížila dráhu na konci února roku 2200 přímo na oběžné dráze Venuše. Opět lidstvo hledělo vzhůru ke hvězdám a veškeré obyvatelstvo Země opět probíralo základní filozofické otázky vyvolané návštěvou prvního Rámy. Čím více se nový návštěvník blížila čím přesnější byly údaje získané o jeho základních fyzických charakteristikách, jež poskytovaly četné senzory namířené jeho směrem, tím více to vědce utvrzovalo v jejich přesvědčení, že tato vesmírná loď je přinejmenším vzhledem identická se svým předchůdcem. Ráma se vrátil, a lidstvo čekalo druhé setkání s osudem.
Poněkud bizarní kovové stvoření se plazilo po stěně a mířilo k jejímu vrcholu. Snad by se dalo přirovnat k nějakému vyhublému pásovci s hlemýždím plazivým tělem krytým tenkou skořápkou. Tento tvor navíc ve zmíněném obalu rozděleném na tři sekce obsahoval elektronické přístroje. Nějaké dva metry od něj a od stěny se vznášela helikoptéra. Z přední části jí kupředu čněla dlouhá mechanická ruka zakončená kleštěmi, kterými marně chňapala po tom podivném stvoření.
„K čertu,“ zamručel Janos Tabori, „vždyť je to úplný šílenství pracovat v takový skákavý mašině. Tyhle čelisti se dají při maximálním prodloužení stěží ovládat i v naprosto ideálních podmínkách.“ Jeho další poznámka už platila pilotovi. „Copak tohle fantastický létající monstrum nedokáže na chvíli udržet konstantní výšku a polohu?“
„Přibližte se s helikoptérou ke stěně,“ nařídil doktor Brown.
Hiro Jamanaka pohlédl na Browna prázdným, nic neříkajícím pohledem a předal povel řídícímu pultu. Vzápětí se před ním rozzářila obrazovka rudými výstražnými písmeny. POVEL NEPŘIJATELNÝ. NEBEZPEČNÁ TOLERANCE. Jamanaka to nijak nekomentoval. Stroj nadále zůstal viset na původním místě.
„Mezi listy vrtule a stěnou může zbývat padesát, nejvýš pětasedmdesát centimetrů,“ přemýšlel Brown nahlas. „Během dvou, tří minut už bude biot v bezpečí za stěnou. Nezbývá tedy nic jiného, než přepnout na manuál a chytit ho, a to teď hned. Všechno záleží na tobě, Tabori, tentokrát si nesmíš dovolit udělat chybu.“
Po této výzvě se jako první na plešatějícího vědce s brýlemi pochybovačně zadíval Hiro Jamanaka. Po chvíli se pilot obrátil zpět, předal pultu nový povel a opatrně posunul velkou černou páku směrem doleva. Na monitoru se rozsvítil nápis. RUČNÍ OVLÁDANÍ. AUTOMATICKÁ OCHRANA VYPNUTA. Jamanaka vedl stroj pomalu směrem ke stěně.
Technik Tabori už vyčkával připraven. Ruce měl zasunuté v ovládacích rukavicích a stačil už i překontrolovat funkčnost kleští na konci mechanické ruky. Znovu ji natáhl v celé její délce a dvě čelisti na jejím konci obratně polapily slimáka i s ulitou. Senzory v ovládacím zařízení tentokrát Taborimu neomylně potvrdily, že lov byl úspěšný. „Dostal jsem ho,“ zakřičel hlasem plným vzrušení a pomalu začal přitahovat svou kořist do helikoptéry.
Vzápětí náhlý poryv větru odhodil helikoptéru doleva a chapadlo s biotem narazilo do stěny. Tabori pocítil, že sevření čelistí ochabuje. „Vyrovnej to!“ křičel z plných plic a zoufale usiloval o znovuobnovení činnosti chapadla. Jamanaka ve snaze zastavit rotaci stroje jej neprozřetelně naklonil dopředu. To, po čem všem třem členům posádky ztuhla krev v žilách, byl zvuk ocelových listů rotoru narážejících do stěny.
Japonský pilot okamžitě stiskl nouzové tlačítko, kterým vrátil stroj pod automatickou kontrolu. To všechno netrvalo déle než jednu sekundu, ale přesto se v kabině rozezvučel klakson alarmu a obrazovka palubního počítače se opět začervenala nápisy. NADMĚRNÉ POŠKOZENÍ. VYSOKÁ PRAVDĚPODOBNOST ZŘÍCENÍ. EVAKUUJTE POSÁDKU! Jamanaka se nerozmýšlel. Rázem se katapultoval a za okamžik se nad ním rozevřel padák. Tabori a Brown ho následovali. Ještě dříve, než maďarský technik vytrhl ruce z ovládacích rukavic, čelisti na konci mechanické paže povolily a stvoření podobné pásovci se zřítilo do stovky metrů hluboké úžlabiny, kde se nutně muselo roztříštit na tisíce malých kousků.
Nepilotovaná helikoptéra zamířila k zemi nekoordinovanými, trhavými pohyby navzdory tomu, že palubní počítač byl nastaven na algoritmus přistání. Ztěžka dopadla na zem a vzápětí se převrátila na bok. Nedaleko místa přistání vyskočil z vysokozdvižné plošiny muž v hnědé vojenské uniformě zaplněné stužkami. Na první pohled upoutal přísným držením těla. Rázně vyšel z řídícího centra mise a viditelně rozrušen zamířil k čekajícímu terénnímu vozu. Těsně za ním běžela pružná blondýna v letecké uniformě MVS. Ramena měla ověšena popruhy kamer, které jí ve spěchu poletovaly kolem boků. Ten muž s vojenským vzezřením byl generál Valerij Borzov, vrchní velitel projektu Newton. „Je někdo zraněn?“ otázal se bez meškání muže ve voze, elektroinženýra Richarda Wakefielda.
„Janos si pravděpodobně při katapultáži pěkně narazil rameno, ale právě volala Nicole, že to nebude žádná zlomenina nebo otevřená rána. Je jen samá modřina.“
Generál Borzov vyskočil na přední sedadlo roveru vedle Wakefielda, který už seděl za řídícím panelem. Blondýna, videožurnalistka Francesca Sabatiniová, přestala s natáčením havárie a zadívala se k otevřeným zadním dveřím vozu. Borzov, který vycítil její pohled, jí stroze nařídil. „Jděte zkontrolovat Taboriho,“ a při těch slovech pokynul rukou napříč planinou „…Wilson by tam už měl být.“
Nato rover s Borzovem a Wakefieldem vyrazil opačným směrem. Ujeli nějakých čtyři sta metrů a zastavili kousek od Davida Browna, štíhlého muže v nové letecké uniformě, kterému bylo kolem padesátky. Generál Borzov vystoupil z terénního vozu a oslovil amerického vědce.
„Doktore Browne, jste v pořádku?“ zeptal se generál přímo bez úvodních frází.
Brown přikývl, ale neodpověděl. „V tom případě.“ pokračoval generál Borzov v započatém tónu, „byste mi možná mohl vysvětlit, co jste sledoval tím, když jste Jamanakovi nařídil přejít na manuál? Podle mého názoru by bylo daleko vhodnější probrat to přímo zde a bez přítomnosti posádky.“
Doktor David Brown však mlčel i nadále. „Copak jste neviděl výstražná světla?“ pokračoval tedy po chvíli opět Borzov. „Dokázal jste si vůbec alespoň na chvíli uvědomit, že jste tím dával v sázku životy ostatních kosmonautů?“
Brown konečně vzhlédl k Borzovovi upřeným vzdorovitým pohledem. Když promluvil, musel se ze všech sil přemáhat, aby svou řeč oprostil od emocí. „Zdálo se mi v dané situaci docela rozumné řešení posunout helikoptéru o kousíček blíž k cíli. Ještě tam byla vůle a byl to jediný možný způsob, jak polapit toho biota. Naším posláním je, koneckonců, dovézt domů…“
„Mně nemusíte připomínat, co je posláním naší mise,“ skočil mu Borzov do řeči. „Sám jistě dobře víte, že jsem byl jedním z těch, kdo vytýčili její cíle. Ale znovu vám připomínám, že prioritou číslo jedna za všech okolností zůstává bezpečnost posádky. Zvláště pak při simulacích tohoto druhu. Musím říct, že jsem doslova šokován notnou dávkou vaší drzosti. Helikoptéra je zničena, Tabori vyvázl se zraněním. Můžete děkovat Bohu, že nikdo nepřišel o život.“
Ale David Brown nevěnoval generálu Borzovovi pozornost. Obrátil se k němu zády a pokračoval ve skládání padáku do průhledného vaku.
Z jeho chování, i z toho, kolik energie věnoval tak rutinnímu úkolu, bylo zřejmé, že je pořádně rozčilen. Borzov se vrátil do terénního vozu. Chvíli vyčkával a poté nabídl doktoru Brownovi odvoz na základnu. Američan však zavrtěl bez jediného slova hlavou, nahodil si vak na záda a vydal se směrem k helikoptéře.
Janos Tabori seděl v křesle osvětleném malými, ale výkonnými reflektory v zasedací místnosti výcvikového objektu. „Vzdálenost, která nás dělila od napodobeniny biota, se rovnala délce dosahu mechanické paže,“ vysvětloval s pohledem upřeným do objektivu malé kamery, kterou držela v ruce Francesca Sabatiniová. „Dvakrát jsem se ho pokusil polapit, ale vždy bez úspěchu. To proto se doktor Brown rozhodl přepnout helikoptéru na manuál a přiblížit se ještě více ke stěně. Jenže pak jsme se dostali do nějakého víru…“
Vtom se otevřely dveře z jednací místnosti a objevila se v nich zarudlá usměvavá tvář. „Už tady na vás všichni čekáme,“ zahlaholil přátelsky generál O’Toole. „Myslím, že Borzov začíná být trochu netrpělivý.“
Francesca zhasla reflektory a uložila svou videokameru do kapsy letecké kombinézy. „Tak fajn, ty můj maďarský hrdino,“ pousmála se. „Raději půjdeme. Sám nejlíp víš, jak šéf nesnáší čekání.“ Přešla k drobnému muži a něžně ho objala. Pohladila ho po ovázaném rameni a dodala. „Vážně jsme moc rádi, že jsi v pořádku.“
Pohledný černoch něco po čtyřicítce, který seděl během interview mimo záběr kamery a dělal si poznámky na ploché obdélníkové klávesnici velikosti diáře, vstal a následoval Francescu a Janose do jednací místnosti. „Chtěl bych ještě tento týden napsat trhák o nových koncepčních pojetích v dálkovém ovládání mechanické paže prostřednictvím rukavic,“ zašeptal Reggie Wilson Taborimu, když si sedali. „Spousta mých čtenářů prostě považuje tyhle technický bláboly za absolutně fascinující.“
„Jsem strašně rád, že i vy tři jste se k nám laskavě připojili,“ zahřměl Borzovův jízlivý hlas místností. „Už jsem si začínal vážně myslet, že porada posádky je pro vás nesmírnou zátěží. Nebo že vás vytrhuje z vašeho daleko důležitějšího poslání, jakým bezpochyby může být jenom smolení hlášení o tom, kdy jsme šlápli vedle, či v psaní učených vědeckých a konstruktérských prací a referátů.“ Vzápětí ukázal na Reggieho Wilsona, před kterým ležel na stole jeho všudypřítomný záznamník. „Věřte mi, nebo ne, Wilsone, ale vy byste se měl především považovat za člena posádky, za novináře až na druhém místě. Co myslíte, dokázal byste alespoň jednou dát ten zatracený krám stranou a poslouchat? Chtěl bych tu s vámi projednat pár věcí, se kterými není zrovna nutné běhat na veřejnost.“
Wilson vzal záznamník a strčil jej do kufříku. Borzov vstal a během řeči procházel po místnosti. Stůl v jednacím sále byl oválného tvaru asi dva metry dlouhý. U stolu bylo dvanáct míst, z nichž každé bylo vybaveno počítačovou klávesnicí a monitorem. To všechno bylo ale zapuštěno do roviny stolu tak, že zařízení bylo možné překrýt příklopem stejného materiálu a barvy desky stolu.
Jako pokaždé seděli další dva vojenští členové expedice, admirál Evropy Otto Heilmann (hrdina Rady vlád při dohodě v Caracaské krizi) a generál Amerických vzdušných sil Michael Ryan O’Toole, z obou stran vedle Borzova na jednom konci oválu. Zbývajících devět členů expedice Newton si nikdy nesedalo na stejná místa, což obzvlášť deptalo admirála Heilmanna, silného zastánce vojenského pořádku, a v poněkud menší míře to rozčilovalo i jeho velícího důstojníka Borzova.
Občas se „neprofesionální“ členové posádky stáhli na druhý konec stolu a nechali „vesmírné kadety“, jak se říkalo absolventům Vesmírné akademie, aby ve středu stolu vytvořili jakousi nárazníkovou zónu. Po roce neutuchající pozornosti masmédií si veřejnost zařadila každého člena Newtonovy posádky do jedné ze tří podskupin – neprofíci byli dva vědci a dva žurnalisté pak rozlišovali vojenskou trojku a nakonec pět kosmonautů, kteří zajišťovali většinu vědeckotechnických úkolů.
Ovšem toho dne se obě nevojenské skupiny dokonale promísily. Japonský interdisciplinární vědec Šigeru Takagiši, který byl všeobecně pokládán za přední světovou kapacita na první rámanskou expedici uskutečněnou před sedmdesáti lety a současně byl znám jako autor Atlasu Rámy (doporučená literatura pro celou posádku), seděl ve středu oválu mezi ruskou pilotkou Irinou Turgeněvovou a britským kosmonautem a elektroinženýrem v jedné osobě Richardem Wakefieldem. Naproti nim se posadila bioložka Nicole des Jardinsová, krásná žena s měděně zbarvenou pletí, které se v žilách mísila krev francouzských a afrických předků. Vedle ní seděl tichý, dalo by se říci skoroautomatický japonský pilot Jamanaka a nádherná seňora Sabatiniová. Poslední tři místa na jižní straně oválu, z nichž bylo možno sledovat na protější stěně veliké mapy a nákresy Rámy, byla obsazena americkým žurnalistou Wilsonem, upovídaným Taborim, kosmonautem z Budapešti, a doktorem Davidem Brownem. Brown se tvářil velice vážně a zaměstnaně. Když schůze začala, rozložil kolem sebe hromadu lejster.
„Zdá se mi naprosto nepochopitelné,“ spustil Borzov, zatímco nevázaně rázoval po místnosti, „že někdo z vás může, třeba jen na sekundu zapomenout, proč jste byli vybráni. Máte uskutečnit úkol, který se možná ukáže nejdůležitějším v celé historii lidstva. Ale na základě výsledků posledních simulací musím přiznat, že o některých z vás začínám vážně pochybovat.“
„Jsou mezi námi lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že táto rámanská loď bude přesnou kopií své předchůdkyně,“ pokračoval Borzov v monologu, „a že zůstane i nadále netečná vůči jakýmkoli směšným stvořením, která ji přijdou prozkoumat. Zkrátka, že se o nás, jako o lidi, nebude zajímat. Uznávám, že podle podkladů zpracovaných z radarových údajů za poslední tři roky se skutečně zdá, že je svými rozměry a uspořádáním totožná se svou předchůdkyní. Ale i kdyby se potvrdila domněnka, že jde jenom o další mrtvou loď sestrojenou neznámou civilizací, která zanikla třeba před tisícovkami let, zůstane toto setkání nejdůležitější událost naší doby. Měl jsem za to, že každý z vás bude podle toho k tomu přistupovat.“
Ruský generál se odmlčel, aby si uspořádal myšlenky. Janos Tabori se chtěl na něco zeptat, ale Borzov ho přerušil a opět se zabral do svého monologu. „Chování naší posádky při posledním souboru testovacích cvičení bylo jedním slovem příšerné. Někteří z vás byli vynikající – víte sami, koho myslím – ale další jednali tak, jako by neměli ani tušení o poslání naši výpravy. Jsem přesvědčen o tom, že dokonce dva nebo tři z vás vůbec nečetli závazné pokyny a pravidla před začátkem cvičení. Souhlasím, že je to únavné čtení, ale vy všichni jste s touto podmínkou souhlasili, když jste před deseti měsíci podepisovali smlouvy. Zavázali jste se naučit se pokyny, držet se protokolu a uskutečňovat ho… To se týkalo samozřejmě i těch, kteří neměli žádné zkušenosti s vesmírnými lety.“
Borzov se zastavil před jednou z velkých map visících na stěně. Nabízela výřez pohledu na jednu část města zvaného „New York“, objeveného v první rámanské vesmírné lodi. Tato oblast vysokých a štíhlých budov připomínajících mrakodrapy na Manhattanu seskupených na ostrově uprostřed Válcového moře byla lidskými návštěvníky zmapována velice přesně. „Během šesti týdnů se setkáme s vesmírným plavidlem, které možná obsahuje naprosto stejné město, a celá lidská společnost nás bude bedlivě sledovat, jak ji reprezentujeme. Neexistuje žádný způsob, jak bychom mohli zjistit, co nás tam čeká. I když bude naše příprava sebelepší, nakonec se může ukázat jako nedostatečná. Musíme si v tréninku veškeré postupy osvojit a zautomatizovat tak, aby se jimi naše mozky při řešení nepředvídatelných situací nemusely zabývat.“
Velitel se posadil do čela stolu. „Dnešní cvičení bylo totálním fiaskem. Nechybělo mnoho a mohli jsme ztratit tři cenné členy našeho týmu. Navíc jsme přišli o jednu z nejdražších helikoptér, jakou kdy člověk sestrojil. Proto bych vám chtěl znovu ještě jednou připomenout hlavní zásady naší mise v té podobě, jak je schválila Mezinárodní vesmírná služba a Rada vlád. Základní zásadou je zajistit bezpečnost posádky. Druhou zásadou je analýza a určení jakéhokoli možného nebezpečí, tedy pokud existuje, jež by mohlo ohrozit li...
mek4test