Xenostellar.doc

Arthur Charles Clarke

Xenostellar (Starglider)

přeložil Vladimír Svoboda

Xenostellar

Sto let už se něco podobného očekávalo, a falešných poplachů ode­znělo za tu dobu také dost. Když však k té události posléze došlo, bylo přesto celé lidstvo zaskočeno.

Rádiový signál ze směru Alfa Centauri byl tak mohutný, že byl prvně zjištěn jako interference v běžném rozhlasovém vysílání. Nesmírně to překvapilo především všechny radioastronomy, kteří tolik desetiletí pátrali po zprávách cizích inteligencí z kosmu ­tím spíše, že trojitý systém Alfy, Bety a Proximy Centauri už dávno vypustili z jakýchkoli vážnějších úvah.

Ihned zaostřily veškeré radioteleskopy, které byly s to obsáh­nout jižní hvězdnou oblohu, pozornost na Kentaura. Během něko­lika málo hodin byl učiněn objev ještě senzačnější.

Zdroj signálu vůbec neležel v systému Centauri, ale o půl stupně mimo něj. A pohyboval se.

To byl prvý náznak skutečnosti. Když byl potvrzen, chod veškerého života na Zemi se zastavil.

Intenzita signálu už teď tolik nepřekvapovala; jeho zdroj touto dobou vstoupil poměrně hluboko do sluneční soustavy a pohyboval se směrem k Slunci rychlostí šesti set kilometrů za sekundu. Tak dlouho očekávaní, tak dlouho obávaní návštěvníci z hlubin kosmu konečně dorazili...

Avšak celých třicet dní neprojevoval vetřelec pražádnou akti­vitu, padal dále ke Slunci, míjel vnější planety a nepřestával vysílat monotónní sérii pulsů, které neříkaly nic jiného než „Přicházím! Přicházím!“ Neučinil žádný pokus odpovědět na signály vyslané směrem k němu, ani se nesnažil změnit svou přirozenou, v podstatě kometární orbitu. Pokud už dříve neprovedl deceleraci z nějaké původní, vyšší rychlosti, pak jeho pouť od Kentaura musela trvat dva tisíce let. Někoho to uklidňovalo, jelikož tato okolnost napo­vídala, že návštěvník je pouhá robotem řízená interstelární sonda; jiní naproti tomu byli zklamáni, jako by nepřítomností skutečných, živých mimopozemšťanů byli rázem ochuzeni o vrcholný zážitek svého života.

Široká paleta všech myslitelných variant byla diskutována a prodiskutována až do omrzení kdekým ve všech sdělovacích mé­diích, ve všech možných parlamentech člověčenstva. Kdejaký mo­tiv, který kdy byl užit v science fiction, od příchodu laskavých bohů až po invazi krvežíznivých upírů, byl teď exhumován a se vší váž­ností rozpitváván. Londýnský Lloyd inkasoval nemalé částky od lidí, kteří si přáli být pojištěni pro nejrůznější případy, jaké by mohly v nejbližší budoucnosti eventuelně nastat - včetně takových pojist­ných příhod, po nichž by si už sotva kdo mohl vybrat jednu jedinou penci odškodného.

Poté, kdy návštěvník překročil Jupiterovu oběžnou dráhu, přístroje člověka si o něm zvolna začaly činit představu. Prvé zjištění vyvolalo kratičkou paniku; příčný rozměr objektu byl pět set kilo­metrů - to odpovídalo menšímu měsíci. Snad tedy přece jen jde o mobilní planetu, která s sebou nese invazní jednotky...

Tyto obavy byly rozptýleny přesnějším pozorováním, podle něhož vlastní pevné těleso mělo v průměru jenom pouhých pár metrů. Pětisetkilometrové halo okolo tohoto jádra bylo cosi velice známého - křehký, zvolna se otáčející parabolický reflektor, přesná obdoba astronomických orbitálních radioteleskopů. Zřejmě to byla anténa, s jejíž pomocí cizinec udržoval spojení se vzdálenou základ­nou. A s jejíž pomocí také právě nyní odvysílával veškerá svoje pozorování, obraz sluneční soustavy, monitorovaná rozhlasová a televizní vysílání, veškerá přenášená a odposlouchaná data ze všech vysílačů člověka.

Pak přišlo ještě jedno překvapení. Anténa o rozměru plane­toidu nebyla zaměřena ve směru Alfy Centauri, nýbrž do zcela jiné části oblohy. Začínalo to vypadat, jako by systém v Kentauru byl pou­ze zastávkou na pouti plavidla, nikoli jeho domovským přístavem.

Astronomové si dosud touto věcí lámali hlavy, když je potkalo štěstí vskutku nenadálé. Sonda pro výzkum solárního klimatu, patro­lující na rutinní orbitě vně Marsovy dráhy, se náhle odmlčela a pak, po minutě, opět nabyla svůj rádiový hlas. Když byl prozkoumán magnetofonový záznam, ukázalo se, že přístroje byly v onom oka­mžiku ochromeny intenzívní radiací. Sonda vnikla přímo do smě­rovaného paprsku cizincova vysílání - a pak už nebylo složité přesně propočítat, kam je paprsek zaměřen.

Až do vzdálenosti dvaapadesáti světelných let neexistoval v onom směru žádný objekt, kromě velice slabé a patrně i velice staré hvězdičky, červeného trpaslíka, jednoho z těch skromných a střídmých nevelkých sluncí, která budou v poklidu zářit ještě miliardy let poté, co nádherní obři Galaxie již dávno žárem spálí sami sebe. Žádný radioteleskop ji dosud nezkoumal; zato teď všechny, jichž právě nebylo nezbytně třeba ke sledování blížícího se hosta, byly zacíleny na předpokládané místo jeho původu.

A tam je také skutečně nalezly. Vyzařovalo ostře ohraničený signál v pásmu centimetrových vln. Tvůrci byli stále ještě v kontaktu s kosmickým plavidlem, jež vyslali před tisícovkami let; ovšem relace, které od nich sonda nyní přijímá, nemohou být starší než půl století.

A potom, když návštěvník dospěl k oběžné dráze Marsu, dal prvně najevo, že je informován o existenci lidstva; projevil to tak jednoznačně a tak dramaticky, jak si jen lze představit. Začal vysílat televizní obraz o standardním počtu 3075 řádek, prokládaný videotextem v plynné, třebaže trochu šroubované angličtině a v mandarínské čínštině. Prvý kosmický rozhovor započal - a to nikoli, jak si člověk až dosud představoval, s přeryvy dlouhými celá desetiletí, nýbrž s odmlkami trvajícími pouhých pár minut.

Xenostellar se učí

(Abstracta Xenostellarica, zestručněný výtah z 1. vydání, 2071)

V současné době je ověřeno, že mezihvězdná kosmická sonda, vše­obecně nazývaná Xenostellar, je plně autonomní systém a že samo­statně operuje na základě souboru základních instrukcí, které v něm byly programově fixovány před šedesáti tisíci lety. Za přeletů mezi jednotlivými slunci užívá své pětisetkilometrové antény, aby rela­tivně nízkou rychlostí odvysílával zpět na základnu získané infor­mace a aby také přijal nezbytné aktualizace svých programů z „Hvězdného ostrůvku Xenopolis“, jak zní krásné poetické pojme­nování oné základny, formulované velšským básníkem Llewellynem ap Cymru.

Za průchodu jednotlivými solárními systémy je schopen absor­bovat vyzařovanou energii dané hvězdy, a tak enormně zvýšit i objem vyslaných informací. Současně také „dobíjí baterie“, což je výraz, který tuto aktivitu vyjadřuje jen velmi přibližnou a hrubou analogií. A jelikož podobně jako naše prvé sondy Pioneer a Voyager využívá gravitačních polí vesmírných těles k získání hybnosti pro cestu od jedné hvězdy k druhé, bude v činnosti po nekonečnou dobu, pokud by jeho existenci neukončila nějaká mechanická porucha anebo kosmická havárie. Soustava v Kentauru představovala jede­náctou etapu jeho trasy; poté, co obletěl naše Slunce jako kometa, orientoval se jeho nový kurs přesně na Tau Ceti, vzdálenou dvanáct světelných let. Pokud tam kdokoli existuje, bude s ním připraven navázat kontakt bezprostředně po roce 8100 našeho letopočtu...

...Xenostellar totiž v sobě spojuje jak funkci průzkumníka, tak i vyslance. Když nalezne u cíle svých tisíciletých cest technicky vyspělou kulturu, vytvoří mezi sebou a obyvateli soustavy přátelský vztah a zahájí směnu informací, což je jediný mezihvězdný obchod, jaký kdy bude zřejmě možný. A dříve než se opět rozloučí a než se vydává dál na svou nekonečnou pouť, udává Xenostellar souřadnice své vlasti - která je připravena navázat přímé spojení s nejnovějším členem galaktické telekomunikační sítě.

V našem případě můžeme s jistou hrdostí konstatovat, že ještě dříve než Xenostellar odvysílal první hvězdnou mapu, identifiko­vali jsme jeho rodné slunce sami, a dokonce jsme k němu zaměřili i přenosový paprsek. A teď musíme toliko vyčkat 104 roky na odpověď. Máme nesmírné štěstí, sousedé existují tak blízko nás.

Od prvých relací vysílaných Xenostellarem bylo zřejmé, že zná pojmový obsah několika tisíc základních slov v angličtině a v čínštině a že si ho patrně odvodil z analýz televizního i rozhlasového vysílání a zejména z videotextových pořadů. Avšak to, co takto posbíral v průběhu svého příletu, byl velice nereprezentativní vzorek z ši­rokého spektra lidské kultury; moderní přírodověda a zejména nej­modernější matematika v něm byly zastoupeny jen minimálně ­a také výběr z literatury, z hudby a výtvarných umění byl značně náhodný.

A tak měl Xenostellar, jako ostatně každý geniální samouk, ve svém vzdělání rozsáhlé mezery. Podle zásady, že lépe je dát příliš mnoho, než darovat příliš málo, byl Xenostellaru ihned po navázání spojení odeslán kompletní snímek Oxford English Dictionary, Velký slovník čínštiny (Romandarin Edition) a Encyclopaedia Terrae. Přenos v digitalizované podobě trval něco přes padesát minut, a je pozoru­hodné, že bezprostředně poté se Xenostellar odmlčel téměř na čtyři hodiny - což byla nejdelší pauza v jeho vysílání vůbec. Když opět navázal spojení, jeho lexikum se neuvěřitelně rozšířilo a více než 99 procent jím odvysílaného materiálu by už bylo hladce prošlo Turingovým testem - to znamená, že podle předaných zpráv by se nedalo rozlišit, zda Xenostellar je automat anebo mimořádně inteligentní člověk.

K občasným zrádným selhání ovšem docházelo - například v nesprávném užívání dvojznačných slov, a také naprostou absencí emocionálního obsahu v celém dialogu. To bylo nutno předpoklá­dat; na rozdíl od nejvyspělejších pozemských computerů, které v případě potřeby dokázaly kopírovat emoce svých konstruktérů, Xenostellarovy pocity a tužby byly s největší pravděpodobností odvo­zeny z emocí zcela cizích tvorů, a proto také člověku převážně ne­srozumitelné.

A samozřejmě tomu bylo i naopak. Xenostellar dokázal přesně a s úplností porozumět, co znamenají slova „čtverec nad přeponou se rovná součtu čtverců nad oběma odvěsnami“. Ale sotva mohl mít sebemenší ponětí, co měl před vnitřním zrakem Keats, když napsal:

... a stejná letěla

do oken otevřených na moře

s bělavou pěnou, v dálkách ztracených...*

A ještě méně mu říkalo:

Mám říci o tobě, žes letní den?

Je v tobě míry víc a hlubší něha...**

Nicméně - v naději, že tento nedostatek může být nějak kompenzován - byly Xenostellaru nabídnuty tisícovky hodin hudby, dramatických inscenací a scény pozemského života, s člověkem i bez něho. Na základě obecně přijaté dohody byl v tomto případě uplat­něn jistý stupeň cenzury. Třebaže lidské sklony k násilí bylo jen těžko možné zastřít (bylo už pozdě na to vzít Encyclopaedii prostě nazpět), bylo z těchto oblastí odvysíláno jen pár pečlivě zredigova­ných šotů. A dokud nebyl Xenostellar zcela bezpečně opět z dosle­chu, působily i běžné videoprogramy nezvykle mdlým dojmem.

Po celá staletí - a snad skutečně až do chvíle, kdy Xenostellar dosáhne nejbližšího dalšího cíle - se budou filozofové dohadovat, do jaké míry skutečně pochopil lidský svět a problémy člověka. Jen v jednom bodu neexistoval zásadní spor. Sto dní jeho průletu slu­neční soustavou znamenalo nevratnou proměnu v názoru člověka na vesmír a jeho původ, na místo, jaké v něm lidé zaujímají.

Xenostellar opět odletěl, ale lidská civilizace už nikdy nebude táž, jaká byla předtím.

Dialog s Xenostellarem

Z tisíců otázek položených Xenostellaru v době jeho průletu sluneční soustavou byly nejdychtivěji očekávány odpovědi na ty, jež se týkaly živých tvorů a civilizací jiných hvězd. V rozporu s některými před­poklady odpovídal robot na tyto otázky ochotně, i když připouštěl, že poslední aktualizace jeho informací v tomto směru byla uskuteč­něna před více než sto lety.

Vzhledem k nezměrné rozmanitosti kultur vytvořených na Zemi jediným druhem tvorů bylo zřejmé, že ještě větší pestrost existuje ve hvězdných měřítcích, kde lze předpokládat jakýkoli myslitelný typ biologických projevů. Několik tisíc hodin fascinu­jících - často ovšem nesrozumitelných a někdy i děsivých - obrazů ze života na jiných planetách nenechalo nikoho na pochybách, že tomu tak skutečně je.

Xenopoliďanům se nicméně podařilo zformulovat hrubou kla­sifikaci kultur podle stu...