Arthur C. Clarke
Zlatý věk Venuše

Diamantový měsíc Paul Preuss

Přeložil:

VLADIMÍR LACKOVIČ

Paul Preuss, Arthur C. Clarke: Zlatý věk Venuše, díl 5.

Diamantový měsíc

Vydání první.

Text and artwork copyright © 1990 by Byron Preiss Visual Publications, Inc.

Arthur C. Clarke 's Venus Prime is a trademark of Byron Preiss Visual

Publications, Inc.

Published by arrangement with Byron Preiss Visual Publications, Inc.

All rights reserved by the Author throughout the World.

Vydalo nakladatelství Baronet, a.s., Široká 22, Praha 1

v roce 1998 jako svou 276. publikaci.

Přeloženo z anglického originálu Arthur C. Clarke's Venus Prime,

Volume 5, The Diamond Moon, vydaného nakladatelstvím Avon Books,

A division of The Hearst Corporation, New York, v roce 1990.

Český překlad © 1998 Vladimír Lackovič.

Přebal a vazba © 1998 Valentino Sani a Baronet.

Sazba a grafická úprava studio Ricardo, Sudoměřská 32, Praha 3.

Vytiskly a svázaly Tiskárny Vimperk a.s., Pasovská 55, Vimperk.

Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována

či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET je ochranná známka, která je zapsána do rejstříku ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 189296.

ISBN 80-7214-062-0

BARONET Praha 1998

Mé díky patří Dianě Reissové, zakladatelce Kruhového projektu, zaměřeného na výzkum komunikace delfínů, která mě upozornila na Dogony a na jejich přesvědčení ohledně Síria a jeho průvodce. Mé omluvy patří Carlu Saganovi, tuze věrohodnému odkrývači tohoto a dalších podivuhodných mýtů (na které jsem kupodivu stačil od doby, kdy jsem na ně v jeho spisech narazil, zapomenout) za to, že jsem si z něj tak trochu střílel.

Data týkající se fyzikálních charakteristik takřka okamžitého zpomalení pocházejí z pojednání plukovníka Johna Stappa, uveřejněného v knize „Bioastronautika a výzkum vesmíru," vydané nakladatelstvím Bedwell and Strughold, 1965. Děsivé počteníčko.

Paul Preuss

Obsah

PROLOG              5

1. ČÁST NA BŘEZÍCH BEZBŘEHÉHO MOŘE              10

2. ČÁST KŘIŽOVATKA GANYMED              74

3. ČÁST REJNOK, MĚSÍČNÍ JACHTA A STARÝ KRTEK              100

4. ČÁST DO HLUBIN              163

5. ČÁST JUPITER PĚT MINUS JEDNA              194

EPILOG              245

DOSLOV ARTHURA C. CLARKA              246

TECHNICKÉ VÝKRESY              251

PROLOG

Na celé severní polokouli planety Země pršelo.

Čtyřicet minut před tím, než se podle programu měl na veřejných kanálech Sluneční soustavy odvysílat poslední díl pořadu nazvaného Overmind, se z lůna noci vynořil v londýnském vysílacím studiu sir Randolf Mays, s potoky vody crčícími z jeho koverkotového pršipláště, a trval na přehrání úvodní upoutávky.

Meziplanetárnímu expertovi čelil ucouraný a rozzuřený programový ředitel, kterého vytáhli od večeře v jeho klubu o dvě ulice dál. „Sire Randolfe, to nemůžete myslet vážně. Už jsme hotový čip založili na automatické vysílání."

Mays ze své prostorné kožené brašny vytáhl modré desky a svou mohutnou pravačkou jimi zamával programovému řediteli před očima. „Kdybyste laskavě věnoval svoji pozornost oddílu třicet tři, odstavci dva naší smlouvy...," odpověděl. Mluvil vždycky tak, že „podtrhával" klíčová slova. „Hovoří se v něm o sankcích, vztahujících se na Anglickou Vysílací pro případ, že by mi byla odepřena absolutní a úplná redakční pravomoc nad obsahem seriálu."

„To jistě ano, ale vy jste se ve smlouvě zase zavázal včas doručit hotový čip, vytvořený podle námi schváleného scénáře." Ředitel si nepotřeboval nic ověřovat; šlo o standardní formulaci. Nechal svá staromódní bifokální skla v kovové obrubě sklouznout po nose dolů, aby mohl Mayse lépe obdařit svým přísným pohledem. „Což jste už udělal. O dalším, ehm... včas nemůže být tedy řeč."

Mays byl vychrtlý muž s širokými ústy, který svoje zvýrazňování v řeči doplňoval rozhazováním rukama.

„Můžete podat protižalobu. Když ale zvážíte sankce specifikované touto smlouvou — totiž, co bude nedodržení smlouvy stát mě a co bude stát vás - myslím, že prostou výměnu dvou minut dnešního programu shledáte jako ideální řešení."

„Budu potřebovat trochu času, abych..."

„Tady je scénář nové sekvence i se stopáží. Všechny záběry, které se mají vyměnit, jsou na čipu."

Ředitel si znovu posunul brýle nahoru. „No... tak mi to ukažte."

Během pěti minut byl Mays uveden do studia, kde se posadil před matnou obrazovku, čelem k malé kameře, a svým neomylně monotónním hlasem přečetl několik řádků úvodu.

Pět minut nato si hověl v plyšové střihací lóži a díval se na narychlo přivolaného střihače. Byl to bledý, hubený mladík s lesklými kudrnatými vlasy, sahajícími mu na ramena. Chvíli jemnými prsty ťukal do klávesnice a potom řekl: „Hotovo, pane. Starý mástr na jedničce, nový čip na dvojce, nenastopovaný komentář na kanálu třicet, načítání do nového mástru na trojce."

„Rád bych, abychom to zvládli v reálném čase. Tak, jak jde čip."

„Dobře pane. Veďte mě."

„Začněte, kdy chcete. Na dvojce."

Na plochém monitoru naskočil známý, leč neustále majestátní obraz Jupiterových mračen, kroutících se v podobě podivné, žluto-oranžovo-červeno-hnědé sraženiny. V popředí byla jasná, drobná jiskra jeho rychlého měsíce.

„Komentář," řekl Mays.

Střihačovy prsty znovu přejely po klávesách a čalouněnou místnost zaplnil Maysův drsný, napůl šeptající hlas, plný potlačované naléhavosti.

Jupiterův měsíc Amalthea. Už více než rok nejpozoruhodnější objekt v naší Sluneční soustavě— a zároveň klíč k jejímu největšímu tajemství.

Obraz se zvětšil. Amalthea se rychle přiblížila — desítky kilometrů dlouhá, nepravidelná hrouda ledu s hlavní

osou na mířenou k nedalekému Jupiteru. Amalthea byla příliš malá, než aby pocítila vnitřní zborcení, napětí slapových sil nebo výsledné teplo tření, příliš malá, než aby si podržela atmosféru, nicméně však byla ověnčená tenkým závojem mlhy táhnoucí se za ní v cárech, které měla na svědomí neviditelná sprška silné radiace.

„Skvělý záběr," poznamenal střihač.

Mays něco zabručel. Právě tento záběr byl důvodem, proč trval na revizi úvodu; byly to tajné rekognoskační družicové záznamy, které se mu podařilo získat ani ne před dvaceti čtyřmi hodinami, a to způsobem, o němž se nehodlal nikomu zmiňovat. Střihač, který měl dlouholeté zkušenosti se sestřiháváním nejrůznějšího dokumentárního materiálu, chápal Maysovu nedůvěřivost a nic víc neřekl.

Neustále se přibližující záběr nyní ukazoval, jak na mlhou potaženém povrchu Amalthey chrlí stovky erupcí do prostoru další a další hmotu. Hlas v pozadí pokračoval: Gejzíry ledu nemají žádné přirozené vysvětlení.

„Zpátky na jedničku," řekl Mays.

Obraz najednou ukazoval Amaltheu tak, jak byla známá po celé minulé století — jako tmavočervený, sutí posypaný, 270 kilometrů dlouhý kus kamene s několika většími záplatami ledu a sněhu. Od chvíle, kdy automatizované sondy 20. století přinesly první obrázky tohoto Jupiterova měsíce, byla Amalthea povazována za obyčejný, nečinný, polapený asteroid.

Záběr na ploché obrazovce se rozplynul a vystřídal ho pohled z hloubi Jupiterových mračen, jak ho zaznamenala loňská expedice Kon-Tiki. Uprostřed obrazovky se na oblačných pastvinách klidně páslo obrovské plující stvoření, podobné některé z pozemských medúz, jenom s tím rozdílem, že bylo nesrovnatelně větší. Na boku tohoto nestvůrného plynového vaku byl zřetelně vidět šachovnicový vzorek pásmové rádiové stupnice.

Když byly medúzy plující v Jupiterových mracích vyrušeny výzkumným plavidlem Kon-Tiki, pokračoval hlas v pozadí, zahájily svůj, jak to někteří lidé nazvali, nebeský chór.

„Přepněte na dvojku," řekl Mays.

Na obrazovku prolnul další z Maysových nedávno pokoutně nabytých záběrů - počítačem zpracované rádiové mapy Jupiterových mračen v pohledu z oběžné dráhy Amalthey. Soustředné, světle červené kaňky, označující rádiové zdroje, byly nanesené na ještě světlejším šrafovaném pozadí; připomínalo to zčeřenou hladinu rybníka nebo kružnice kolem středu terče.

Po šest jupiterovských dnů zpívaly svou rádiovou píseň přímo k Amalthee, počínaje okamžikem, kdy se tento měsíc ukázal nad obzorem, a dočasně konče tehdy, kdy zapadl. Sedmého dne ustaly.

A opět pohled na povrch Amalthey: záběr zblízka, vysoký sloup pěny, ústí gejzíru zahalené v úponcích mlhy.

Není to jistě náhoda, že tyto obrovské gejzíry vytryskly na celé Amalthee přesně v okamžiku, kdy medúzy ukončily svůj zpěv. Až do této chvíle Amalthea vychrlila více než jednu třetinu své celkové hmoty. Každou hodinou jí ubývá rychleji.

„Dejte tam čtení na kameru," poručil Mays. Za tu minutu nebo dvě, co spolu pracovali, byli už tak sehraní, že střihač divže nezačal ťukat do kláves dřív, než Mays promluvil.

Ve spodním rohu obrazovky se objevil úhledný výřez — sir Randolf osobně, obrovský bílý gejzír jako by vyrůstal přímo za jeho zády, tajemně hrozivý. Před třemi roky by jen několik lidí poznalo tvář, která se teď dívala z obrazovky - a v reálu přes střihačovo rameno na sebe samu. V kdysi pohledné tváři, nyní vybledlé a vyhublé půlstoletým zklamáním nad lidskou povahou, se kupodivu nezračil cynismus — a v upřeném pohledu šedých očí pod povislým šedivým obočím jako by hořela jiskřička naděje, odrážející se z Maysova mozku.

Na malé Amalthee vrcholí mnohem více zdánlivě nesouvisejících událostí — událostí, k nimž došlo na tak navzájem vzdálených místech, jako je pekelná půda Venuše, odvrácená strana Měsíce, pouště Marsu — a v neposlední řadě také přepychové venkovské sídlo v Somersetském hrabství v Anglii. Tyto a další zarážející shody

okolností budou tématem našeho dnešního, závěrečného dílu.

Mays a střihač pronesli následující důvěrně známá slova zároveň: „Hudba... Titulky..." Střihač se zasmál jejich identickým reflexům. Hudba zesílila. Po obrazovce se rozběhly standardní úvodní titulky, překrývající scény z předchozích dílů seriálu.

Oba muži vstali. Střihač se protáhl, aby se zbavil napětí v rukou. „Načasoval jste to na desetinu sekundy, pane," řekl spokojeně. „Hned to odnesu do režie. Za sedmnáct minut vysíláme. Chcete se dívat z hlavního studia?"

„Ne, bohužel mám jiné povinnosti," odvětil Mays. „Děkuji za pomoc." S těmito slovy vyšel z prostor Anglické Vysílací zpátky do deštivé noci, aniž by někomu dalšímu něco řekl —jako kdyby podobné věci dělal každý den.

1. ČÁST
NA BŘEZÍCH BEZBŘEHÉHO MOŘE

1

Dříve téhož dne, na jiném světadíle...

„Nejsi si jistá, jestli jsi člověk," řekla mladá žena. Seděla opřená do příček židle z lakovaného borového dřeva. Obočí v jejím oválném obličeji připomínalo dvě široké inkoustové čáry nad křišťálově průzračnýma hnědýma očima, ústa pod nosem vytočeným vzhůru byla plná, jemné, přirozeně růžové rty působily dojmem nevinnosti. Lesklé dlouhé hnědé vlasy jí ve vlnách padaly k ramenům na šaty s letním vzorkem. „U toho jsme, myslím, skončily."

„A nekončíme snad u toho vždycky?" Spartiny rty byly ještě plnější než rty druhé ženy. Měla je neustále pootevřené, jako kdyby nasávala vzduch; do úsměvu se roztáhly jen zřídka.

„Bezesporu je to otázka, na kterou se snažíš najít odpověď. A než k tomu dojde — nebo než dojdeš k závěru, že některé jiné otázky jsou zajímavější — zdá se, že se k ní budeme muset vracet."

Kromě židlí, na kterých obě ženy seděly a dívaly se na sebe, každá v jednom rohu místnosti, nebyl v místnosti žádný nábytek. Na krémově zbarvených zdech nevisely žádné obrázky a na leštěné platanové palubovce neležely žádné předložky. Déšť ustal někdy v noci. Ráno dýchalo vůní probouzejícího se lesa, a slunce, pronikající dovnitř otevřenými okny, hřálo na kůži.

Spartiny rovné blonďaté vlasy spadaly právě k vysokému límci její hebké, černé blůzy a spolu s ním rámovaly jemný ovál jejího obličeje. Otočila hlavu, aby se podívala z okna. „Předělali mě, abych mohla slyšet to, co lidské ucho jinak neslyší, vidět to, co lidské oči nevidí, s naprostou přesností analyzovat chuťové a čichové

vjemy a určit jejich molekulární stavbu, počítat rychleji než kterýkoli člověk a moci se napojit na elektronický počítač. Dokonce mi dali schopnost krátkovlnné komunikace. Jak můžu být člověk?"

„Považuješ hluché za lidi? Nebo slepé? Kde končí lidství kvadruplegidních lidí — někde v jejich míše, nebo tam, kde se jejich kolečka dotýkají země? Jsou takoví lidé kvůli svým protézám méně lidmi?"

„Já jsem se narodila v pořádku."

„Blahopřeji."

Spartina bledá tvář se rozsvítila. „Víš všechno, co vím já, a ještě mnohem víc. Proč je to pro tebe tak těžká otázka?"

„Protože ji můžeš zodpovědět jen ty sama. Znáš tyhle verše?

Stůj tiše a čekej bez naděje,
neboť naděje je nadějí zlého.
Čekej bez lásky,
neboť láskaje láskou zlého...
Čekej bez úvah, neboť na úvahy
nejsi připravena... "

Ve Spartě poezie probudila vzdor, ale neřekla nic.

„Pokusila ses k odpovědi dopracovat rozumem," napověděla jí Linda. „Nebo se k ní vcítit, což není v dané situaci o nic lepší. Co jiného jsou pocity než myšlenky beze slov? Odpověď na tvou otázku nelze vydedukovat, ani vycítit. Objeví se, až přijde její čas. Z minulosti. Zvenčí."

„Jestli se vůbec někdy objeví."

„To je stejně případná otázka jako každá jiná, ale máš pravdu, může tě to přestat zajímat."

Sparta si sáhla na koleno a vybrala z látky svých pružných, přiléhavých černých kalhot pomyslnou kuličku šatoviny. „Změňme téma."

„Jen tak?" rozesmála se Linda jako nějaká sedmnáctiletá dívenka, na kterou ostatně vypadala.

„Moje lidství nebo nelidství není jediná věc, která mě zajímá. Včera se mi zase něco zdálo."

„Ano?" Linda setrvávala v ostražitém klidu. „O čem se ti zdálo?"

„Ani o Jupiteru, ani o znameních," řekla Sparta. „Tyhle sny jsem už rok neměla."

„Ten úsek života už je za tebou."

„Včera v noci se mi zdálo, že jsem delfín, který uhání hluboko pod mořskou hladinou. Kolem bylo modré světlo, byla mi zima a teplo zároveň a já byla šťastná, aniž bych věděla proč, snad jen proto, že nás tam bylo více. Myslím delfínů. Podobalo se to létání. Plavala jsem stále hlouběji a hlouběji, a najednou jsem letěla doopravdy. Měla jsem křídla a letěla jsem po růžovém nebi nad rudou pouští. Mohl to být Mars, až na to, že tam byl vzduch. Uvědomila jsem si, že jsem sama. A najednou mi bylo tak smutno, že jsem se probudila."

„Jak ses jmenovala?"

„Neměla... Proč si myslíš, že jsem se nějak jmenovala?"

„Prostě mě to napadlo."

Sparta se odmlčela, jako kdyby se snažila rozpomenout. „Když jsem byla delfín, znělo to jako písknutí."

„A když jsi byla pták?"

„Jako výkřik, něco jako...," zarazila se a dodala ,,.. .Kirké." Její slova zněla jako delfíní nářek.

„Velmi zajímavé. Víš, co to znamená?"

„Kirké? Ani nevím, proč mě to napadlo. V Odysseji měnila lidi ve zvířata."

„Ano. V Odysseji to je bohyně smrti. Ale v doslovném překladu to znamená sokol."

„Sokol!" Při loňské expedici na Jupiter řídil vzducholoď Kon-Tiki kapitán Howard Falcon, tedy sokol; ve své zuřivosti ho tehdy Sparta považovala za soka a pokusila se ho zabít.

„Což je naopak název pro slunce, nikoli pro smrt," řekla Linda.

„Lépe jsem se cítila v moři," řekla Sparta.

„Moře je starobylý symbol podvědomí. Zdá se, že tvé podvědomí už ti není nepřístupné. Příznivý sen."

„Ale moře tam bylo jen ze začátku, potom bylo pryč."

„Protože tě ještě čeká osamělý, vědomý úkol. Sluneční

úkol. Slunce bylo, alespoň v západní mytologii, osamělým bohem."

Sparta nasadila tvrdohlavý výraz. „Úkol, který na mě uvalili jiní. Císařovna Soudných Dnů," přednesla opovržlivě rituální obrat. „Jakým právem zvolili za posla právě mě? Nic jim nedlužím."

„To je pravda. Ale dříve nebo později se budeš muset rozhodnout, co řekneš. Jestli ano, nebo ne."

Ze Spartiných očí vytryskly slzy. Nehnutě seděla a nechala je kapat do klína, kde se vpíjely do poddajné černé látky. Po chvilce řekla: „Kdybych byla člověk, mohla bych odmítnout."

„Musíš si být jistá svým lidstvím, abys odmítla?"

Sparta se otázce vyhnula. „Potom bych možná mohla být s Blakem a dělat něco obyčejného, třeba žít v opravdovém domě, mít děti..."

„A to jinak nejde?"

„Zničili to ve mně."

„To se dá obnovit."

Sparta pokrčila rameny, ale Linda to zkusila znovu. „Jak to cítí Blake?"

„Vždyť víš."

„Řekni mi to ještě jednou."

„Miluje mě," odvětila chabým hlasem.

„A ty miluješ jeho."

...